Diary

Baví mě žít? (TT)

4. února 2016 v 22:57 | ♡ Absolutely not ♡
Zdravím.
Než se vrhnu na samotný článek, ráda bych poznamenala něco ke své tří měsíční neaktvitě. Jsem zpátky :D Ano, já vím, oznámení jako blázen. Nicméně za tu dobu jsem rozjela spoustu projektů, naplno se věnovala Siru Ferdinandovi a dokončila pololetí se třema dvojkama (tím nemyslím, že bych šla na plastiku třetího prsa a bůhvíjaké úpravy velikosti :D, ale známky).
Dneska jsem zůstala doma, jednak protože jsem byla na pokraji zhroucení se (hold dva týdny přežívat na čtyřech hodinách spánku denně mi nejde) a druhak protože jsem nemocná a ráno jsem nemluvila (hlasivky v háji, příště už se soudkyně Rebarbory účastnit nebudu -jen pro zasvěcené, máme úžasný divadelní kroužek- pozn. ode mě). Někoho by to možná v tomhle období naštvalo, ale já sportovat nesmím a bláto venku mě k focení neinspiruje, takže jsem nemoc brala jako super příležitost se vyspat. Konečně. Odpoledne jsem měla takovou kreativní náladu, a tak jsem ostříhala Ferdinada (je z něj fešák, fakt) a když jsem pořád neměla dost, znovuobjevila jsem tenhle blog.
Nicméně už tenhle článek nechci prodlužovat svými nesmyslnými "zážitky" z dneška a jdeme na článek
_________________________________________________________________________________________________

Baví mě žít?
Když se rozhlédnu kolem sebe, vidím lidi kteří jen fňukají nad svým osudem, nad svým zkaženým životem. Holky, které se řežou a naříkají nad těžkostí života. Kluky s černými vlasy a tužkou na očích, zpívající o nicotě a tmě, zlu a závisti které nás pohltí. Teenagery stěžující si na malé děti s iPhony a na neschopnost vlastních rodičů vydělat na "jablíčko".

Je ale život vážně tak zlý? Nechci tu citovat Lásku nebeskou, ale jen když vystupujete z vlaku, vidíte tu radost, objímání, zdravení, polibky, smích, rodiče a děti, partnery, přátele, lidi co se mají rádi a jsou šťastní.
Nemyslím si že radost ze života je o světě, ve kterém žijete. Je to o tom jak ho žijete.
A z každého momentu v životě, z každého dne, z každého setkání a zkušenosti přece vyplyne alespoň něco málo dobrého. A když už nic, tak apoň to, že jste ráno otevřeli oči a nadechli se.

Možná to bude znít hloupě od čtrnáctileté holky, která má rodiče, domov, kamarády. Ale mě baví žít, a bavilo by mě to, i kdybych nic neměla. Není krásné se ráno probudit? Otevřít oči s pocitem že se můžete hýbat? Můžete dýchat? Můžete mluvit? Můžete se smát a plakat? Můžete něco změnit (i kdyby to byla jen změna cesty do práce, nasednutí na jinou šalinu)? Není krásné slyšet zpívat ptáky, vidět slunce, mraky, život v trávě a v korunách stromů? Není krásné se zhluboka nadechnout, polít si obličej vodou, šlápnout bosou nohou do trávy? Pocítit pod nohama život, cítit vůni lesa? Není krásné se probudit s pocitem, že někoho máte rádi (i kdyby to měla být jen vaše kočka, nebo třeba Wilson z Trosečníka)? Není krásné se žít?

Já nevím jak vás. Ale mě baví žít.

Vztahy s kamrádkami

17. října 2015 v 22:33 | ♡ Absolutely not ♡
Zdravím.
Vlastně jsem v tomhle článku spíše chtěla probrat vztahy s rodiči kamarádek, ale já vážně nevím jak ten článek pak pojmenovat :'D Je pravda, že všechny svoje kamarád/k/y mám moc ráda, ale ne se všema se pravidelně navštěvuju. Zatím co někde jsem vážně často, s rodiči kamarádky v pohodě vycházím, když příjdu, automaticky mě přivitájí, někdy se zeptají zda nemám hlad, že pekli nebo zbylo od oběda. Když je potřeba pomoct na zahradě nebo udělat večeři, automaticky pomůžu. Jinde je to ale spíš tak, že kdykoliv příjdu, kamarádka za kterou jdu je pořád stejně milá a hodná, ale celý dům, jakoby na mě křičel že jsem na obtíž, nemilá návštěva, holka kterou tam prostě neradi vidí.
Myslím že je to hodně i o vztahu rodičů s rodiči přátel, ale ne vždycky je to pravidlo. Taky mi občas příjde, že se ode mě očekává něco, co bych nikdy neudělala.
"Terezo, ty smrdíš jako popelník! Ty kouříš?"
"Ne mami, ale.....eh... Barča kouří... Víš no.. a ona... to na mě prostě fouká... a ty cigarety co mám v tašce..... jsou taky její. Její mamka by jí přizabila, tak to nechává u mě... no a... já už musím běžet, jdu ven."
Je super že posloužím jako výmluva, ale pak je na mě nahlíženo jako na úplně jiného člověka. Třeba ted jako holku co kouří jednu za druhou, doma lže, na ty cigarety si určitě něco někde nakradla a na jejich dětátko má určitě velice špatný vliv..
Když už jsem pozvaná do domácnosti kamarádky, kde jsem ještě nebyla, většinou se vážně snažím působit mile a vzorně, protože když cítím že mě rodiče nemají v lásce, nikdy se tam pak necítím moc příjemně a přespávačky u té kamarádky, nebo oslavy narozenin... To je pak něco čeho se snažím obloukem vyhnout, i když mám tu holčinu sebevíc ráda a opravdu si rozumíme a věříme.
Takže shrnutí? Vztah s rodiči /a to nemyslím ty vlastní/ je důležitý. Podle mě má i značný vliv na přátelství samotné.
To je pro dnešek vše,
s láskou Absolutely not

Největší nemehlo

15. října 2015 v 5:00 | ♡ Absolutely not ♡
Zdravím.

Nevím jestli se vám budou články tohoto typu líbit, každopádně blog jsem si založila proto, abych zde anonymně sdělovala svoje myšlenky, pocity a zjistila, zda jsem opravdu praštěná, nebo v tom nejsem sama. Takže do komentářů mi kdykoli můžete napsat váš upřímný názor na článek, budu jen ráda :)

Stalo se vám někdy, že jste měli večer chut (pořád mi nejdou psát háčky) na čaj, ale vlastně i trochu hlad? Já jsem byla jeden večer tak líná si něco ukuchtit, že jsem prostě vyhrabala polévku z pytlíku. Jenže když jsem se od sebe snažila ty dva pytlíky odtrhnout, přetrhla jsem je a rudý prášek byl rázem po celé kuchyni.
Přirozeně, když si umývám vlasy, sundávám si naušnice. Ten den jsem měla na sobě oblíbené bílé růžičky. Jistěže jsem si je zapoměla sundat a při drhnutí hlavy se mi jedna uvolnila a sklouzla do odtoku. Jistěže už nešla vytáhnout. Jistěže to byly moje nejoblíbenější naušnice s tunou vzpomínek. Zkrátka ukázkové trdlo.
Ve všech knížkách o nemehlech (která nakonec vždycky najdou štěstí, ale o tom že je to nereálné až někdy příště) se uvádí že nebezpečné jsou schody, koberečky a jiné věci, o které můžete škobrtnout zrovna když se snažíte udělat dojem. Ale upřímně, větší zlo jsou háčky, kolíky, boky poliček, věšáčky nebo hřebíky. Není nic lepšího než se snažit udělat dojem a v roztomilém pleteném svetříku rychlým krokem mířit za člověkem na kterého děláte dojem (zprávně očekáváte nějaké zvrtnutí) a zaháknutí se okem svetříku za kus té hloupé trčící věci z výčtu o pár řádků výše. Musíte se zastavit, o pár kroků vrátit, ukázat obličej z nejhorší strany, nahnout se a nechat toho chudáka člověka čekat než očko vymotáte. Pak zamaskovat příšerně vypadající svetr a rudé tváře.

Ačkoliv to může znít, že jsem chodící katastrofa, jsem taky věčná optimistka a věřím že všechno zlé je k něčemu dobré (všimli jste si, jak ohraně to zní?) že z každého trapasu člověk může získat něco dobrého..
U storky s polévkou z pytlíku jsem naší domácnost připravila o posledné zbytky tohohle hnusu z raftování, ztrátou milované naušnice jsem se donutila nosit taky něco jiného, a tím že jsem se ztrapnila jsem si ověřila, zda o mě bude ten člověk stát, i když jsem pochodující katastrofa.
Do komentářů můžete napsat nějaké vaše trapasy a dobré věci co z nich plynou.
S láskou ♡ Absolutely not ♡
zdroj: https://www.google.cz/url?sa=i&rct=j&q=&esrc=s&source=images&cd=&cad=rja&uact=8&ved=0CAcQjRxqFQoTCM39mYXmuMgCFUsIGgodNUICyw&url=http%3A%2F%2Fdumbwaystodie.tumblr.com%2F&bvm=bv.104819420,d.bGg&psig=AFQjCNF7kX6t2NZq38jh336-DwVnUT-2DA&ust=1444597185383451

Pocit rozmačkanosti

10. října 2015 v 18:56 | ♡ Absolutely not ♡
Zdravím.
Jsem sama, které příjde že je toho na ní moc? Jako po osmačce po mě najednou všichni chtějí, abych věděla jak bych chtěla žít. Neustálé otázky typu: "Kam půjdeš na školu? S tvýma známkama asi na gympl, co?" nebo "Už máš vybranou školu?" nebo dokonce "Proč se koukáš jenom na školy po okolí? Co máš proti intrům?" mě vážně dokáží přivést do stavu kdy stojím, ruce v pěst a opravdu se dřžím, abych nezačala křičet. Neustálé opakování vět "Ještě nevím." nebo "Uvidím až příští rok."mě vážně uvádí v šílenství. Stačí, že jsem z toho sama neštˇastná (neví někdo proč mi klávesnice odmítá psát háčky u písmen která na klávesnici háček nemají, např t nebo d?), a ještě se mě na to všichni ptají. Učitelé, kamarádky, rodiče, rodina, i cizí lidi - aka přátelé mých blízkých, známých... Možná že to berou jako fajn možnost jak začít rozhovor, nebo to opravdu chtějí vědět, to je jedno. Ale mě otázky tohoto typu stále více děsí.

Stále více učiva, otázek, chvil kdy se opravdu musíte soustředit. Ale ten hezkej kluk v lavici před váma si právě pohrábnul vlasy, za oknem řvou prvnáci kterým už skončila škola a v lavici přes uličku pořád něco vykřikuje pár kluků se symptomy CHZNPVD - chorobnou závislostí na propagování vlastní debility. To se pak soustředí opravdu těžko. Když se vinou šíleného rozvrhu vracíte domů za tmy a přiberete si k tomu několik kroužků a zájmových činností, těžko najdete čas něco nafotit, něco přečíst nebo nakreslit. Zkrátka pernamentní pocit rozmačkanosti, pocit že něco nestíháte, pocit že to nedokážete, nebo že do pěti minut usnete.

Stýská se mi po létu a po životě, kdy největší dilema bylo, jestli se mi chce vstávat z teplé deky pro další zmrzlinu. Vážně mám pořád větší a větší pocit, že je prakticky nemožné něco vystudovat a nezbláznit se u toho. A nebo jsem magor já.
Budu ráda když napíšete, zda to máte podobně a tudíž v tom nejsem sama.
S láskou, ♡ Absolutely not ♡

Fotku jsem fotila já, kopírovat se zdrojem.
 
 

Reklama